Archiv pro štítek: plodiny

Naše práva na uchovávání, znovu používání a vyměňování osiva

Problematika geneticky modifikovaných plodin trápí jak spotřebitele, ale i zemědělce a to nejen u nás, ale po celém světě. O tom, že zdroj osiv je velký byznys svědčí i nynější kanadské farmářské petiční snažení. Toto je překlad petice proti navrhovaným změnám v zákonech v Kanadě, v jejichž důsledku by kanadští zemědělci přestali mít právo si pěstovat a používat vlastní osivo a ze zákona by jej museli začít nakupovat od společností, které za tyto legislativní změny lobují.

 

Petice se mimo jiné snaží vysvětlit běžným lidem jak úzce se jich toto téma dotýká – a to není v dnešní době věc nijak jednoduchá. Vždyť potravinová produkce se od prodeje již tak oddělila, že spousta nakupující v supermarketech se vůbec nezamýšlí odkud tyto potraviny pocházejí. Úbytek rodinných farem v Kanadě i nadále pokračuje a jak se tradiční farmářská populace postupně zmenšuje, zmenšuje se i obecné podvědomí o jejich problémech.

Nyní tedy zmíněný text:

Pod útokem:

Naše práva na uchovávání, znovu používání a vyměňování osiva.
Téma důležité pro všechny Kanaďany.

Množství plodin a semen tvoří základ našich zahrad, farem, našeho jídla, je to dar naší civilizace. Dnes používané osivo bylo s pečlivostí zkvalitněno a opatrně vybírano stovkami generací farmářů. Tyto zkvalitnění a výběr plně závisely na našem právu osivo sbírat, uchovávat, používat a vyměňovat. A tyto práva jsou nyní v ohrožení.

Návrhy změn kanadského Zákona o osivech a také Šlechtitelského zákona přímo ohrožují práva zemědělců na uchovávání, používání a výměnu osiv. Navrhované změny by kriminalizovaly naše odvěké praktiky a přidaly by další moc nad naším jídlem do rukou nadnárodních semenářských korporací. Změny v kanadské legislativě jsou již sepisovány a k jejich uvedení v platnost může dojít již během této zimy (2004/2005). Tyto změny jsou tlačeny loby společnosti Monsanto a dalších nadnárodních gigantů. Navrhované změny se dotýkají všech kanaďanů bez ohledu na to zda pěstují vlastní zeleninu či nikoliv. „Kontrola nad osivem znamená do určité míry kontrolu nad celým zemědělstvím a produkcí potravin. Navrhované úpravy zákonů znamenají ztrátu práv zemědělců na uchovávání, používání a výměnu vlastních semen, zemědělci by tak v podstatě ztratili vlastnictví nad vlastními osivy a stali by se závislými na pronájmu korporačních osiv.“

Pro ochranu práv zemědělců nad jejich vlastními osivy potřebujeme dobře finančně zajištěný, neziskový šlechtitelský ústav. Pokud my, jako národ, přestaneme s vlastním šlechtěním, cizí korporace nás ovládnou a budou mít kontrolu nad veškerým našim osivem. A tím získají i kontrolu nad zdrojem našich potravin.

 

Monsanto naše osivo nevytvořilo

Z tisíce komerčních plodin severní ameriky je pouze hrstka plodin místních. Mezi ně patří Jeruzalémský artyčok, brusinky a slunečnice, ale ne žádná z hlavních zemědělských plodin. Naše zemědělství je závislé na osivech, která sem byla dovezena z celého světa a na naše podnebí byla adaptována zemědělci, šlechtiteli, chudými lidmi a vládními agenty. K tomu všemu došlo před vznikem velkých semenářských korporací.

Zemědělci, šlechtitelé, nuzní lidé, zaměstnanci vlády a veřejný výzkum vytvořili naše osiva. Semenářští magnáti chtějí nyní na zemědělce uvalit restrikce, aby se zvýšil zisk jejich společností a byla chráněna práva „jejich“ osiv.

Nadnárodní společnosti chtějí takové úpravy v legislativě, které by nutily zemědělce platit poplatky pokaždé, kdy by použili své vlastní osivo na vlastních farmách.

Nasytí ekologické zemědělství celý svět?

Ekologické zemědělství, narozdíl od toho dnešního průmyslového, udržuje zdravou krajinu plnou života a produkuje čistší potraviny. Je ale schopno zajistit pro nás těch potravin dostatek? Touto otázkou se už zabývalo poměrně mnoho vědců a výzkumných ústavů. Pomocí různých počítačových modelů vypočítali ve Spojených státech, v Německu i ve Velké Británii, že jejich země by ekologické zemědělství uživilo.

Také v Dánsku a ve Švýcarsku vznikly studie, které potvrdily, že i tyto země by mohly kompletně přejít na ekologické zemědělství, aniž by to jakkoliv ohrozilo jejich potravinovou soběstačnost. Pochopitelně by tedy poklesl vývoz potravin a snížilo se množství přebytků.

Také by se značně změnila struktura zemědělství, což by se v konečném důsledku dotklo i našeho jídelníčku: Zemědělci by nemohli pěstovat na jednom poli stále dokola obiloviny, jak to často činí dnes – museli by je střídat s jinými plodinami (luštěniny, pícniny, brambory, zelenina, atd.). To proto, aby i bez umělých hnojiv udrželi půdu úrodnou, aby ji tolik nevyčerpávali (každá plodina si z půdy bere něco jiného a také půdu o něco obohacuje. Při vhodném střídání rostlin pěstovaných na poli se v půdě stačí postupně uvolnit dostatek živin). To by tedy znamenalo menší produkci obilovin. Proto by se jich nemohlo tolik jako doposud krmit hospodářským zvířatům.

Obilí se ostatně do potravy hospodářských zvířat dostalo ve větší míře až s intenzifikací zemědělství. Původně byla zvířata chována za účelem využití ploch, které nemohly sloužit pro pěstování rostlin poživatelných pro člověka. Dobytek spásal trávu, na kterou je lidské trávení krátké, a dodával člověku živiny prostřednictvím mléka a masa. Význam prasat nebyl tak velký, protože ta se živí stejnou potravou jako člověk – proto jich lidé chovali daleko méně. Nyní je dobytek, koncentrovaný ve velkochovech, krmen obilninami a chov prasat a také drůbeže se mnohonásobně rozrostl. Proto nyní produkce krmiv pro hospodářská zvířata zabírá větší část orné půdy, než rostliny určené k přímé konzumaci člověkem. Pokud ovšem plodiny dáváme nejprve zvířatům a ta teprve pojídáme, musíme rostlin vypěstovat přibližně 7 krát více, než kdybychom je konzumovali přímo. Díky naší obrovské spotřebě potravin živočišného původu potřebuje dnes proto západní Evropa ke svému uživení pětinásobek plochy evropské zemědělské půdy. Na většině této rozlohy se pěstuje krmení pro prasata a drůbež.

Pokud by tedy měla Evropa přejít na ekologické zemědělství a krmit hospodářská zvířata přirozenou potravou vypěstovanou na vlastním území, museli bychom chovat daleko méně prasat a drůbeže. Počty dobytka by se zřejmě mohly i trochu rozrůst, po přechodu na přirozenější stravu by nám však kravky dávaly poněkud méně mléka.

Jak je vidno, musely by se při kompletním přechodu evropského zemědělství na ekologické značně změnit naše stravovací návyky – museli bychom značně omezit potraviny živočišného původu – zvláště pak vepřové a drůbeží maso – a konzumovat více rostlinných potravin.

To ostatně odpovídá současným doporučením lékařů a výživářů bojujících proti srdečně-cévním chorobám, obezitě a dalším civilizačním nemocem. Uživit Evropu a Spojené státy prostřednictvím ekologického zemědělství by tedy, při určitém sebezapření jejich obyvatel, neměl být problém. Pokles výnosů spojený s přechodem na ekologický způsob hospodaření by nakonec ještě pomohl pokladnám jednotlivých zemí, neboť by je ušetřil současných obrovských výdajů spojených s výkupem, skladováním a dotovaným vývozem přebytků.

Jiná situace je ovšem v tzv. zemích třetího světa. Zdálo by se, že zde není přechod na ekologické zemědělství možný, neboť je s ním spojen pokles výnosů, což by zřejmě hladovějícím obyvatelům na štěstí nepřidalo. Problémem ovšem je, že příčin hladu v chudých zemích je mnoho a způsob hospodaření rozhodně nepatří mezi ty nejdůležitější. Vždyť mnohé hladovějící země se řadí k předním světovým vývozcům potravin.

Podle některých propočtů je na Zemi momentálně dostatek jídla pro každého člověka a přesto téměř 800 milionů lidí hladoví. Hladoví proto, že nemají peníze na koupi potravin. Mnozí z nich dokonce pracují na plantážích, kde pěstují různé pochutiny (například kakao, kávu, banány) pro Evropany nebo krmení pro jejich zvířata. Tržby za vypěstované produkty plynou však do kapes bohatých plantážníků a lidé umírají na podvýživu (zaměstnanci kakaových plantáží čokoládu pochopitelně v životě neochutnají…). Dokud nebude lépe vyřešeno rozdělení potravin ve světě a některé další problémy v chudých zemích (nedemokratické vlády, válečné konflikty, atd.), nezachrání nikoho před hladem ani pesticidy, ani geneticky modifikované plodiny, ba ani ekologické zemědělství.

V každém případě stojí za zmínku, že půdy v jižních zemích bývají často velmi zranitelné, více než kde jinde ohrožené erozí, a proto mohou být nešetrnými metodami intenzivního zemědělství velmi rychle vyčerpány. Právě zde by se proto více než kdekoliv jinde měly promyšleně uplatňovat osvědčené metody ekologického zemědělství udržující půdu stále živou a úrodnou.

Zdá se tedy, že odpověď na otázku položenou v nadpise je kladná, bude nás však stát mnoho úsilí a přemáhání, budeme-li chtít něčeho podobného dosáhnout. Za zdraví našich dětí a za to, aby tu i pro jejich děti zbyl kousek živé planety, za to by nám to stát mělo…