Leží-li v obchodě vedle sebe dvě bedničky mrkve, z nichž jedna je označena cenovkou s nižším číslem než druhá, sáhneme většinou po levnější zelenině s příjemným pocitem ušetřené koruny. Co když se ovšem mýlíme a zdánlivě výhodnými nákupy nakonec proděláme více, než kolik jsme chtěli původně ušetřit? Položme si netradiční otázku: Jak je možné, že mrkev v první bedničce může být prodávána tak levně?
V odpověď se nám zřejmě dostane páru slov o efektivněji hospodařícím zemědělci, schopném vypěstovat ze semínek zeleninu s nižšími náklady. Jak to ale v dnešní době skutečně s tou „efektivností“ rolníků produkujících levné potraviny je?
Co největší účinnosti při pěstování rostlin se zemědělci snaží dosáhnout specializací – obrovskými monokulturními lány, které v každé oblasti produkují jednu jedinou plodinu, vyváženou posléze do zbytku světa. Výnosy se zvyšují pomocí průmyslových hnojiv, ztráty úrody snižuje použití pesticidů a náklady na lidskou práci redukují malé platy pro zaměstnance a jejich nahrazování těžkou mechanizací, automatizací a levnými sezónními pracovními silami. To vše je ovšem spojeno s růstem nákladů ekologických a sociálních – s úbytkem rostlinných a živočišných druhů, s odnosem půdy, s devastací krajiny, se znečištěním vody a potravin, s rozpadem venkovských společenstev, s nezaměstnaností. To ale nemusí zemědělce zajímat, neboť všechny tyto náklady za něj zaplatíme my – prostřednictvím daní. Také při bezuzdném čerpání neobnovitelných přírodních surovin, potřebných k pohonu těžkých strojů, vychází rolníkům státní pokladna vstříc – zemědělci nakupovanou naftu označuje za „zelenou“ a inkasuje za ni nižší daň. Malý zemědělec, jehož hospodářství funguje víceméně na základě spravedlivě zaplacené lidské práce, tedy svoji úžasnou šetrnost při hospodaření s přírodními zdroji nijak ve svých nákladech nepocítí. Zato silně pocítí vysokou cenu lidské práce, které se, bohužel, žádné daňové úlevy netýkají. Pokud má potom tento skutečně šetrný rolník přinést svoje produkty na trh vedle zboží „fosilněji“ založeného kolegy, nezbývá mu, než se velmi uskrovnit nebo začít uvažovat o přeměně svého hospodářství v podobný průmyslový podnik.
O tom, že dnešní intenzívní zemědělství má se skutečnou „efektivitou“ jen málo společného, svědčí ostatně i mnoho vědeckých studií. Jedna, která se kromě jiného zabývala porovnáním účinnosti využití energie v intenzivních a ekologických zemědělských podnicích, prokázala o 70% vyšší efektivitu ekologických farem. Ekonomickou účinnost malých, středních a velkých farem beznadějně zkreslují také přímé dotace zemědělcům. Ty jsou rozdělovány podle objemu produkce: největší a nejintenzivněji hospodařící zemědělci získají tedy většinu dotací a mohou tak produkovat ještě levnější potraviny, aniž by své zdroje využívali jakkoliv účinněji.
V dnešní době, kdy se evropské zemědělství potýká s obrovskými přebytky, platí navíc, že čím více obilí zemědělec vypěstuje, tím více budou muset daňoví poplatníci přispět na odkoupení jeho produktů, na skladování a na dotace pro vývoz do zahraničí. Malí, méně intenzivní zemědělci s menším množstvím nechtěných přebytků takto odčerpají daleko méně peněz ze státní pokladny (a tedy z našich kapes). Dalším faktorem, který umožňuje velkým intenzivním podnikům prodávat levné potraviny, je jejich moc. Malí zemědělci nakoupí všechno – od semen až po zemědělskou techniku – za podstatně vyšší cenu, protože disponují daleko menší kupní silou na trhu. Velké farmy si díky své moci snadno sjednají příznivé ceny od dodavatelů. Tak mohou nabízet svoje produkty levněji než malí a střední farmáři, aniž by hospodařili jakkoliv úsporněji.
Toto platí ještě daleko více v potravinářském průmyslu, kde velké firmy nesnižují své výdaje prostřednictvím efektivity, ale prostřednictvím svojí obrovské kupní síly, která jim umožňuje tlačit na farmáře, aby žádali za svoje produkty nižší cenu. V supermarketu nekoupíme jablko levněji než na tržišti proto, že nás chce drzý trhovec okrást, ale proto, že mocný kolos supermarketu nemilosrdně okrádá zemědělce, platíce za jejich produkty neslušně nízké ceny.
Přestaňme tedy slepě nakupovat věci co možná nejlevněji a okrádat tak sebe i jiné. Požadujme cenu poctivou a opravdovou. Snažme se vyhýbat zdánlivě levným produktům průmyslového zemědělství, o jejichž skutečné ceně nemá nikdo představu. Zaplaťme raději trochu více místním, s přírodními zdroji šetrně hospodařícím zemědělcům. Peníze potom ušetříme na daních nebo také v lékárně a navíc – oni si to skutečně zaslouží. Vzdávají se všech zjednodušení intenzivního zemědělství jen proto, aby pro nás mohli produkovat zdravé potraviny, aby i pro naše děti zachovali zdravou krajinu plnou života. Mají proto právo na slušný výdělek.