Posts by Lubomír Buchta | Více než ekologické zemědělství

Společenství sdíleného příjmu 3.

V prvním a druhém dílu jsem popsal základní principy sdílení peněz. Dnes se podíváme na podmínky, které je dobré dodržet pro správnou funkci a dlouhodobou udržitelnost sdíleného způsobu práce s penězi.

Časové rámce

Jeden ze způsobů udržování vitality sdíleného fondu může být stanovení časového rámce. Míněno ve smyslu: nemysleme si, že jednou ustanovená pravidla a rozhodnutí budou platná navěky – lidé a okolnosti se mění a proto je lepší si říct: „Zkusme takto pracovat po tři roky. V posledním roce uděláme revizi a rozhodnutí, zda chceme nadále pokračovat, popřípadě jak je potřeba upravit podmínky.“

Podmínky

Láska k bližnímu by měla být základem mezilidského přístupu.
Na základě tohoto přístupu bude náš vztah k jiným lidem opravdový a tito lidé se stanou skutečnou součástí našeho života.
Je potřeba si být vědomi toho, že to co se mezi námi stane je součástí mé vlastní vývojové cesty.
Je nutné si uvědomit, že i přes značný idealizmus je přirozený egoismus tou největší překážkou.
Snaha o práci na vlastním egoismu znamená podstoupení vývoje sebe sama.
Tato vývojová cesta musí korespondovat se společně sdíleným úhlem pohledu na spiritualitu.
Musím se cítit sjednocený s osudem společenství.
Spolupráce by měla vést k pocitu větších komunitních hodnot.
Toto by ale nemělo vést k vyčleňování se ze společnosti, ale naopak, mělo by podpořit bytí součástí okolního světa ještě více.
Je potřeba mít chuť realizovat záměry komunity a to prakticky a použitelně.
Udržet odděleně sféru potřeby pro finanční příjem od sféry pracovní aktivity.
Připojit se ke komunitě svobodně a přijmout její podmínky pro členství.

Těmito podmínkami bych rád toto téma ukončil. Na další podrobnosti se případný zájemce může buďto optat v komentářích pod tímto článkem a nebo pohledat na internetu. A pokud najdete něco zajímavého, dejte mi prosím také vědět. Děkuji.

Společenství sdíleného příjmu 1.
Společenství sdíleného příjmu 2.

Rotace polí

Spolu s uměním a vědou kultivace a hnojení je polní rotace jedním ze třech základních zemědělských pilířů již po tisíciletí a to z několika dobrých důvodů.
V přirozeném prostředí se rozličné druhy rostlin dávají dohromady k formování velmi komplexní složité komunity, usilující společně o růst a harmonizovaní dané lokality. V tomto úkolu se vzájemně doplňují, když zápasí s různými podmínkami danými druhem zeminy, množstvím humusu, zásaditostí či kyselostí půdy, podnebím a zvěří. Vzájemně si berou a dodávají živiny a jak se podmínky mění, některé rostliny se postupem času ztratí, aby uvolnily místo pro jiné, další.

Jedno musíme uznat – rostliny spolu s tím, že si kladou požadavky, mají i svůj příspěvek, který závisí na druhu a původu rostliny. Takto může pampeliška přitahovat do svého okolí siliku, dub vápník a například kopřiva přivolává prvky železa, látky, které se pak předají do okolní hlíny anebo okolním sousedním rostlinám. Tyto procesy jsou velmi často extrémně složité, jak postupně zjišťujeme ve výzkumech v posledních 50 – 70 letech. Jsou v podstatě podobné homeopatickým lékům, kdy při rozředění 1 ku 1000000 nebo více způsobují tyto látky iniciování, podporu a ukončení životního cyklu rostlin za pomocí stopových prvků, hormonů a enzymů.

Tato harmonie, nebo raději snaha o harmonii v přírodě, je měněna a ovlivňována dvěma zásadními faktory:

1) křížením námi kultivovaných plodin
2) omezení rostlin pěstovaných v záhonu (na jednom poli) na jeden druh pro snadnou kultivaci

Kultivované plodiny byly vytrženy ze svých původních harmonických prostředí díky zvětšení jednoho z orgánů a změnou povrchu, barvy, chuti a šťavnatosti. Porovnání divoké mrkve nebo divokého salátu s jejich kultivovanými pravnuky by nám odhalilo velmi zajímavý příběh. A tak jako v životě, i zde platí pravidlo evoluce – něco bylo získáno za cenu ztráty něčeho jiného.

V případě kultivovaných plodin je přírůstek na velikosti a chutnosti hlavně na úkor robustnosti a dostupnosti. Plodiny jsou více náchylné k šoku a ovlivnění z nedostatku humusu, změn počasí, neopatrné manipulace zahradníka a celé řadě predátorů a parazitů.

Úmyslným pěstováním jediného druhu nabouráváme harmonickou výměnu látek které zemina jinak normálně přijímá od rozličných druhů rostlin – plodiny více a méně náročné na hnojení, mělké a hluboké kořeny, velké a malé milovníky dusíku – chybí celý proces balancování, doplňování se a následné sebe udržování – uzdravování.

Není žádným tajemstvím, že monokulturní pěstování – pěstování pouze jediného druhu plodin na stále stejném místě – rok po roce nahlodává a nakonec úplně kompletně zničí zeminu. A to stejné platí i pro zdraví plodin.

Přirozeným instinktem dával za starých časů farmář svým polím odpočinek a nechával je ležet ladem po roce, dvou a někdy po třech letech pěstování, aby plevely svým působením napravily nevyrovnanost a aby došlo ke znovuoživení a znovu doplnění lehkých deficitů v půdě.

Zavedením polní rotace znamená rozložení na několik let to, co příroda jinak dělá najednou. Jaké podmínky musí tento nelehký úkol splňovat?

Sedm důležitých aspektů může napomoci ve snaze k pochopení moudrosti se kterou je příroda vytvořena a jak pracuje.

Musíme se zamyslet nad:

1) požadavky na dusík
2) požadavky na humus – kompost
3) hloubku kořenového systému
4) druh rostlin
5) účinky na půdu
6) kontrolu plevelů
7) orgán – část plodiny, pro který rostlinu pěstujeme (kořen, stonek nebo listy, květy, plody nebo semínka)

1) Pozorováním potřeb rozličných plodin v závislosti na vztah ke druhu a množství hnojiva které je pro ně nejlepší můžeme v podstatě rozlišit plodiny na plodiny na hnojení náročné a nenáročné. A není to pouze způsob jakým tyto plodiny rostou a vyvíjejí se, ale také jejich nutriční hodnota a skladovací kvality jsou faktory které závisejí na splnění jejich požadavků. A přestože existují rozdíly v odrůdách, dá se zjednodušeně říct, že brukvovité rostliny, salát, špenát, swiss chard, rajčata, squash, dýně, okurky, celery, pórek a papriky jsou náročné na na hnojení, vyžadují dobrou úroveň humusu a povážení hodné množství dusíku.

Květiny jdou do extrému náročnosti na hnojení s tím, že si perfektně užijí kuchyňský kompost nebo malé množství ptačího trusu bohatého na fosfor (guano). Je naprosto úžasné pozorovat ty nejkrásnější květiny rostoucí v jílovitém záhonu do kterého byl vmíchán štěrk a písek pro omezení růstu další vegetace, ale zároveň po podpoření květin.

Kořenová zelenina jako řepa, ředkvičky a mrkev budou kvalitativně nejlepší v hlíně s obsahem starého, ne příliš silného kompostu. Luštěniny. které svou schopností fixace dusíku, mají nejmenší nároky na dusík, ale vyžadují dobré množství kompostu.

2) Jednotlivé rozdíly musí být bohužel odpozorovány: tam kde rajčata milují velké množství „energie“ ve formě dusíku, květák nevoní moc dobře v květináči s dusíkem dodaným ve stejném množství, ale nicméně bude stále záviset na bohatém starém kompostu, který udržuje vyrovnanou hladinu vlhkosti v extrémních povětrnostních změnách.

3) Pokud pěstujete hrášek, fazole nebo salát (jmenuji pouze několik), jejich kořeny nejdou příliš hluboko do země. Tyto mělce kořenící rostliny tedy bude dobré následovat hluboce kořenícími variantami, které zeminu rozmělní do hloubky a uvolní tam dostupné živiny. K tomu je dobrá většina jetelů, ale také žito, mrkev (zvláště není-li hlína na živiny příliš bohatá).

4) Všichni to víme: monokultury pěstované roky na stejném místě způsobují velké množství problémů: zemina ztrácí přirozenou harmonii a dochází k jejímu zbídačení, stejně tak i rostliny, které pak lákají škůdce, jejichž úkolem je zbavení se nemocného pacienta. Háďátka, bakterie a hmyz – všichni se do tohoto úkolu rádi zapojí. To samozřejmě vede k vážné bitvě pro likvidaci těchto jedinců a farma, statek nebo zahrada se tak stane mrtvou zemí, namísto plodným prostředím.

5) Ohledání polní situace po sklizni nám umožní zpozorovat rozdíl ve struktuře hlíny, jejíž hrudkovitý povrch je většinou rozmělněn na drobnější částečky. Plodiny vyžadující okopávání (hrášek, brambory, řepa) a ty, které způsobují zastínění (salát, squash) zanechávají obvykle jemnější hlínu, nežli například obilniny. Brambory jsou ale zářnou výjimkou a zanechávají překrásnou, hrudovitou hlínu.

6) Krycí plodiny vytvářející tlustou krycí vrstvu sloužící k zakrytí půdy a zastínění a zadušení nezvaných hostů jako je třeba bodlák, jsou často volány na pomoc po letní sklizni, nebo před zimních osevem. Postranním efektem je oživování kořenového systému, fixace dusíku, nebo prostě jen překrásná hrudkovitost hlíny. Pohanka, slunečnice, luštěniny a jetel výborně poslouží k tomuto účelu. Nejsem velkým zastáncem hořčičného semínka, řepky olejné nebo ředkviček, neboť tyto, stejně jako mnoho dalších pěstitelských plodin (brukvovité plodiny, ředkvičky) náleží do rodiny brukvovitých, kterých máme v hlíně většinou na starosti dost.

Práce s kalendářem Stella Natura umožňuje vzít v úvahu čtyři rostlinné části důležité v rotaci polí, ale práce pouze s nimi jako s jedinými rozhodovacími faktory není rozhodně dostačující. Ostatní zmíněné prvky musí být vzaty v úvahu pro dosažení dlouhodobé kvality a plodnosti zeminy.

Ne, ne!, nevytrhávejte si vlasy v beznaději!

Po více než dvaceti letech biodynamického zahradničení jsem nebyl nikdy schopen docílit „perfektní“ plán polní rotace v mé zahradě. Možná je to i nemožné a je to jako cílení na hvězdy. Ale není to pak to, o čem je celý tento kalendář (Stella Natura, pozn. redakce)?

Jsou to hlavně naše neúspěchy ze kterých se nejvíce učíme to, že farmaření – zahradničení, je více umění nežli věda. A tak jako jsou vědci neustále na cestě k novým objevům, umělec nemůže nikdy docílit dokonalosti. C’est la vie!

Jsme členy CSA!

Když jsem se poprvé setkal s biodynamickým farmářem, zeptal jsem se jej jak bych se já osobně mohl zapojit do pěstování zeleniny biodynamicky. Myslel jsem si, že pokud chci mít bezpečné zdravé jídlo pro sebe a svou ženu, jediný způsob jak jej získat je začít jej pěstovat sám. Chtěl jsem aby mi řekl, že můžu přijít pomoct míchat přípravky a experimentovat s novými myšlenkami, které pracují s životními energiemi jako takovými. Chtěl jsem také mít větší spojení s venkovem, abych mohl pochopit co je vlastně potřeba udělat pro pěstování dobrého životadárného jídla.

On mi odpověděl, abych se „stal členem CSA“. Tedy něco úplně jinéhi než jsem si představoval a ta myšlenka se mi opravdu vůbec nelíbila. Nicméně, právě nedlouho předtím jsem se z nezdaru těžce poučil, že v mých možnostech není ani tak základní věc jako je výroba prvního z přípravků – rohového hnoje. Musel jsem tedy začít přemýšlet nad tím, že pokud jsou mé možnosti tak omezené že ani nemůžu začít, bude patrně lepší získat zeleninu od lidí, kteří ji již pěstují.

Následující sezónu jsme si koupili podíl v CSA a od té doby jsme členové, k dnešnímu dni jsou tomu již čtyři roky. Za tu dobu jsem zjistil, že existuje mnoho možností, jak mohu být součástí procesu pěstování a jak můžu podpořit farmáře a jeho farmu. Na oplátku, kromě bezpečného jídlo které jsem chtěl, získávám ještě mnohem více.

Jednou týdně se setkáváme s farmářem v místě, kde si vyzvedáváme zeleninu. Seznam právě dostupných druhů napsaný na tabuli nám dává vědět co bude tvořit náš podíl tento týden. Jak sezóna postupoje, seznam se mění a tak zatímco jiní jedí polodozrálá rajčata se supermarketu celý rok, my vidíme jak sezóna pro různé druhy zeleniny přichází a odchází. Zjistili jsme, že toto lokálně vypěstované jídlo které dostáváme na náš stůl, má tu pravou vůni a chuť. Ůžasná vůně čerstvé sklizně nás praští do nosu jěště než vejdeme do dveří a vykreslí na naší tváři ohromný úsměv, když pak řekneme „dobrý den“ tomu „našemu“ farmáři. Máme-li otázky proč určitá nabídka zeleniny vypadá, chutná a nebo voní určitým způsobem, můžeme se zeptat. Člověk, který tuto zeleninu zasadil a pomohl jí růst stojí přímo před námi. Jestli to byl rok příliž suchý, mokrý anebo studený a plodiny jsou tím ovlivněny, může nám o tom říct. Tímto způsobem si vytváříme povědomí o tom co se v tu dobu na farmě děje. Jak si tak vybíráme čerstvé výpěstky, často nejsme sami a potkáme ostatní členy vyzvedávající si svou zeleninu a můžeme se tak pobavit o tom, co bude tento týden možno udělat s, například, dvaadvaceti rajčaty. Od jiných členů se někdy i dozvídáme nové recepty. A když jsme pak hotovi a připraveni jít domů, můžeme říct „Děkuji“ člověku, který pro nás vypěstoval věci, které nás zdravě nasytí.

Když někomu vysvětlujeme myšlenku CSA, většinou se nás zeptají „A vyplatí se vám to finančně?“. Rozumím tomu tak, že se snaží zjistit, zda dostáváme větší množství zeleniny než bychom získali jinde. Nevím jaká by má odpověď byla, kdybych si to na peníze přepočítal, ale moje odpověď se časem vyvinula k „Dostáváme mnohem více, než bychom dostali s obchodu s potravinymi“. Jak se to dá vůbec porovnat? My prostě nekupujeme jenom zeleninu.

Farmářský tréning jako most k vlastnímu já

Minulé léto se jedna z našich učňů, Rebeka, rozhodla, že by přinesla báseň na naše každodenní ranní setkání, kde rozdělujeme práci. Řekla nám, že potřebuje začít den něčím, co by ji přeneslo dlouhými hodinami práce, s čímž jsme všichni souhlasili.

V průběhu zahradní sezóny nás Rebeka inspirovala jak překrásným výběrem který přednášela, tak svou vytrvalostí v hledání. Nová báseň nedávno dorazila na můj pracovní stůl uvnitř vánoční pohlednice z farmy, na které Rebeka pokračuje ve svém vzdělání. Rebeka nás stále inspiruje.

Vzdělání chtiví pomocníci – praktikanti – k nám na Howthorne Valley Farm přijíždějí každou sezónu, aby zde pochytili znalosti a dovednosti, které potřebuje každý biodynamický farmář nebo zahradník. Po mnoha letech pozorování těchto mladých lidí, jak přicházejí a odcházejí, jsem došla k závěru, že to co opravdu hledají, je důležitá část sebe sama, jejich spirituální Já. Zdá se, že intuitivně vědí, že ponoření se do žijící přírody je branou k této zkušenosti. Touží po tom, pracují pro to a když to pak vědomě rozeznají, odcházejí spokojeni. Po dokončení farmářského tréningu se z nich sice nakonec stanou obchodníci s akciemi, učitelé nebo dokonce možná i farmáři, oni nicméně vždy odcházejí změněni zkušeností z dotyku živého přírodního světa. Na začátku přijíždí většina mladých lidí po dokončené, nebo nedokončené střední škole. Jsou plní elánu, neposední, hrnou se do fyzické práce a jenom fyzické práce. Nechtějí číst, psát, přemýšlet nebo dělat cokoliv jen vzdáleně připomínající práci ve školní třídě. Byli ve svých hlavách na tak dlouhou dobu a tak teď chtějí zažít sami sebe z jiné perspektivy. Jejich prvním zážitku jsou vždy spojeny s pocity a v zahradě nabývá tato zkušenost speciální charakter. Boty letí stranou a bosé nohy se zdá se potřebují zabořit do teplé, měkké hlíny. Diskutují o ubývajícím množství dešťových srážek, mají nekonečné debaty o jídle, co jíst, jak to uvařit, jak strašně dobrá bude zelenina poté, co ji přinesou domů a podobně. A pořád jsou tady ona větrná, křišťálově jasná odpoledne strávená rozprostíráním bílých krycích sítí na záhony se zeleninou. Vypadá to, jakoby napínali plachty a nechávali se dotýkat větrem, vzduchem, zemí a je to jakoby proplouvali mezi těmito elementy na ohromné plachetnici.

Pak jsou tady samozřejmě zvířata. Naši pomocníci se pomalu vžívají do pomalého rytmického přežvýkávání, kroku, tepla a zažívání našich tichých, trpělivých krav. Hovoří k nim jako k přátelům, pozorujíce stádo z kuchyňského okna při přípravě jídla a počítají s nimi jako nositeli rytmu a struktury v jejich denních životech. Pro některé je rutina krmení a péče okolo dobytka první opravdu rytmická aktivita, kterou zažívají od té doby, kdy měli jako malé děti (snad) určenou dobu na jídel a na spánek.

Nakonec se dostaví vážný bod zlomu, nebo dokonce krize. To je obvykle mezi polovinou července a polovinou srpna a přináší sebou dvě protichůdná zjištění. První jsou na řadě smysly: tohle už dávno není zábava. Teď jsem se do někoho zamiloval a už nemiluji přírodu a svou práci. Vůbec nemám rád své povinnosti, nechci tady být a už vůbec si tady neužívám bydlení a kontakt s vámi všemi okolo! Je to tady pořád dokola, je moc horko, vyplachuje to mozek a navíc hrozně únavné, když člověk musí být pořád v soustředění na svět minerální, rostlinný a zvířecí a navíc s nimi musí pořád v jednom kole pracovat. To je jedna pravda, jedno zjištění.

Pravda druhá, žijící stranou pravdy první je, jak vzpomíná na svá učňovská léta jedna z našich zaměstnankyň, „jako bych věděla, že jsem součástí nějaké větší pravdy, která obklopuje celou živou přírodu včetně Mne a já ještě nemohu popsat a ucítit tu pravdu…“. A tak nepokoj více a více zasévá touhu porozumět tomu, co bylo dříve jen snové a mystické.

Jak se může někdo smířit s tím, cítit se ve spojení s úžasnou žijící přírodou a přitom jí být zavalen, nebo dokonce ubíjen její ohromností a neúprosností požadavků pracovního dne? Naštěstí pro mne, Rebeka se u nás zastavila na několik víkendů na cestě za dalším zemědělským vzděláním. A tak jsem se jí zeptala, jaké to bylo pro ni v druhé polovině léta, které ji pak přivedlo na myšlenku stát se farmářem.

Pro Rebeku byl zbytek sezóny vnitřní cestou. Její myšlenky se obrátily více k sobě samé a i když pořád žila i venkem a prožívala okolní venkovní svět. Nejprve se soustředila na myšlenku závazku. Bylo to těžké, ale zavázala se zůstat na celou sezónu z toho by neustoupila. Pak začala pracovat na trpělivosti. Jak chcete pracovat po celý dlouhý den a pak najít energii a chuť vrátit se další den do stejného dalšího dne plného práce? Kde se bere ta síla, ten vnitřní oheň? Začala ji hledat. A pak, v září se vše stalo, podle jejich slov, nějak lehčí. Já osobně věřím (a stejně tak věří Rebeka), že to co prožívala byla žijící sezóna, že její vlastní prožitky byly zrcadlovou podobou toho, co se dělo v přírodě. Ony „psí dny“ v červenci a srpnu – ten dusný vzduch, dozrávání plodů v hrozném horku se stalo i jejím osobním zápasem. A pak lehké světlo září bylo odráženo v jejích nově nalezeném vlastním pochopení. Ony gigantické vesmírné rytmy živé přírody i jsou našimi osobním rytmy. Jsme vůbec schopni umlčet naše „osobnosti“ natolik, abychom pomalu, zlehounka začali cítit tuto ohromnou skutečnost?

Rebeka nakonec došla k závěru, že „i když jsem na počátku sezóny učinila vědomé rozhodnutí pracovat na farmě, musela jsem toto rozhodnutí dělat každý den znovu a znovu. Myslím, že později jsem přešla od této myšlenky každodenního zápasu spíše k něčemu jako k partnerství. A tehdy jsem udělala svůj závazek, že udržím dlouhodobý vztah s přírodním světem. A teď už si můj svět bez toho nedovedu vůbec představit… vím, že farmaření je pevnou součástí mého života…“

Být zkoušen až do samotného dna sebe sama – pokusit se porozumět a mít soucit s potřebami rostlin a zvířat každý den – chápat Přírodu jako jinou živou bytost – uvěřit jí a respektovat – po celý život. To je velký cíl a ohromná výzva. Zeptala jsem se Rebeky, co si myslí o tom, jak spolu souvisí její pochopení spirituality a Příroda. „Pro mne je Příroda velmi neuvědomělou reprezentací boha, nebo živoucího Spiritu. Lidé jsou speciální součástí této reprezentace díky sebeuvědomění. Strom prostě je, ale my můžeme vidět osobnost stromu…“

V dlouhodobém vztahu přichází s těmito vědomostmi i určitý smysl pro zodpovědnost. Co bývalo soubojem může být radostí a přinášet možnosti nekonečných každodenních objevů okolo nás a jednou i v nás.

Pravděpodobně to nenastartuji

„A opravdu jste žil na téhle farmě celý život?“ , zeptal se mne novinář Harold. Harold vyjel brzy ráno z Chicaga, aby přijel sem do Angelic Organic se mnou udělat rozhovor o naší CSA – Komunitou podporované zahradě. Zdálo se, že jsme byli s rozhovorem skoro u konce.

„Jo“, odpověděl jsem. „Začal jsem dojit krávy když mi bylo devět – v tamhleté velké stodole.“ Mávnul jsem směrem k blízké budově. „Teď tam balíme zeleninu.“

„A jak jste se vlastně dostal k biodynamice?“

Oo, on se zase usazuje. Toto se reportérům občas stává. Přijedou pro krátký příběh, pak se zasní a pak se zdá, že neví kdy by měli odjet. Polovina z nich si nakonec u nás koupí členský podíl. Západně od nás projíždělo auto. Dívali jsme se směrem k polím se zeleninou. Můj oranžový pick-up se plazil směrem k ke vzdálenému konci farmy, kde pracující skupinka připravovala svazky kapusty.

Opravdu jsem chtěl tomuto muži říct můj příběh? Dneska? Musím jet kultivovat kukuřici a Super A – můj traktor – dnes pravděpodobně zase nenastartuji. A ta skupina… řekl jsem jim aby sbírali kapustu Červenou Ruskou, nebo Winterbor? Ta Ruská by měla být prohlédnuta, zda nemá mšice. A navíc jsem chtěl tentokrát větší svazky. Ale ta minulost, ta palčivá minulost – cítil jsem, jak mne obklopuje. Harold se na mne díval s očekáváním ve tváři. Byl usazen na předním kole traktoru Super A.

„Dobrá…, já jsem vlastnil všechny tyto pozemky až nahoru na tamhleten vrch a za ním.“ Ukázal jsem na kopec za lesem. „Měl jsem 186 akrů. A ztratil jsem je – 165 z nich. V době kdy jsem měl dvaatřicet jsem dlužil půl milionu dolarů. To bylo na počátku osmdesátých let. Příliš jsem farmu rozšířil, příliš utratil, ceny realit a pozemků pak najednou spadly a vše ztratilo na hodnotě. Musel jsem prodat všechny stroje, pole, dobytek a skoro všechny mé pozemky.“

„Do té doby jsem měl ohromnou vitalitu, Harolde. Výdrž. Elán. Rád jsem ráno vstával. Měl jsem rád farmaření. Zdálo se nemožné, že by se můj život mohl takhle rozpadnout. Bylo neuvěřitelné, že jsem musel prodat ta pole. Byly částí mého já. Bylo to jako prodat vlastní ruku. Ne, více jako prodat vlastní dítě.“

„Většina mých přátel na mne v té době úplně zanevřela. Prostě se ztratili. Dva roky po prodeji jsem mohl sotva vstanout z postele. Nepoznával jsem se. Pozemky fuč. Přátelé fuč. Peníze fuč. Po celém těle jsem měl ekzém. Byl jsem strašně oslabený.“

„Kdo je tenhle člověk?“, ptal jsem se sám sebe. Já jsem řídíval ohromnou farmu. Míval jsem od sousedů pronajaté stovky akrů, pěstoval kukuřici, pšenici, soju a seno. Měl jsem prasata, krávy. Dojil jsem. Já jsem býval ten, kdo udržoval věci v chodu, kdo jim dával šanci existovat. A teď jsem to byl já, sotva schopný zamést podlahu ve vlastním domě. Z nějakého důvodu na mne pořád víc a víc doléhalo, že musím jet do Mexika. Byl jsem tam před deseti lety a začínal jsem si uvědomovat, že se tam musím znovu podívat. Zdálo se to nemožné, protože jsem měl s bídou peníze na to, abych udržel v domě svítit světla, ale nějak jsem si zvládnul peníze vypůjčit a jet.“

„V San Miguel de Allende se mi udělalo hůře. Ohromné kamenné budovy se mi zdály porézní, postupně jsem je začínal vidět jako by neměly stěny, jako bych mohl skrze ně prostrčit ruce. A auta, řítící se dolů ulicemi se zdály jako přízraky. Pomalu jsem začínal věřit, že kráčet před těmito auty není nebezpečné, že by mnou prostě projely bez jakékoliv újmy. Budovy a auta mi připadaly jak vyrobené z mlhy.“

„Jednoho dne, když jsem opouštěl restauraci s deníkem v ruce jsem vrazil do muže, kterého jsem sotva znal. Zeptal se mne jak se mám. Bezmyšlenkovitě jsem otevřel svůj deník a začal mu číst. Ten deník byla ohromná sbírka sebenenávisti, sebeobviňování a beznaděje. Po několika odstavcích jsem přestal číst a poznamenal: „Začínám ztrácet rozum. Nevím kdo jsem a už vůbec ničemu nerozumím.“

„Ten muž mi řekl, že si myslí, že by mi pomohla homeopatie. V té době jsem toho o homeopatii moc nevěděl, ale to, jak řekl to slovo mne zaujalo a já se rozhodl se na to podívat. Našel jsem homeopata v San Miguelu, který mne prohlédl a dal mi nabuzené aurum – homeopatické zlato. A teď, ta úžasná zpráva. Do 24 hodin jsem byl skoro tak zdravý jako předtím. Můj elán byl zpět. Poskakoval jsem dolů ulicí. Bylo to prostě ohromné. Byl jsem radostí bez sebe. Byl jsem vyléčen. Byl to zázrak.“

„Prostě jste snědl trochu zlata a pak jste byl zdravý?“ zeptal se Harold a podezíravě na mne hleděl.

„Homeopatické zlato, velmi rozředěné. V podstatě ani nejíte částečky zlata. Jsou určité postupy jak zlato rozředit a nabudit takže nakonec to co dostanete, je energie otisku zlata, ne ona látka samotná. Zní to divně, já vím“, vysvětlil jsem mu. „Věc je, že jsem zdravý dlouho nezůstal. Po zhruba týdnu jsem se začal vracet do starých kolejí – více ekzémů, více sebenenávisti. Ukázalo se, že to homeopatické zlato mne pouze trénovalo, nebo trénovalo mé emoční já, jak se uzdravit. V několika týdnech jsem byl zase na hromádce. Vrátil jsem k tomu homeopatovi a on mi řekl, že to budu muset brát zhruba jednou za měsíc, do té doby, než se mé emoce uzdraví. Za pár hodin se mi dostavila podobná reakce jako na poprvé – byl jsem zpět ve své staré síle, pozitivní a veselý.“

„Po návratu do států jsem v Medisonu našel klasického homeopata. Ten mne léčil několik let a skoro vždy doporučoval nabuzené zlato. Jednoho dne jsem se zeptal mého doktora homeopata, jestli existuje homeopatický systém pro farmaření, protože jsem si myslel, že by mohly existovat nějaké léčivé látky, které by mohly potlačit plevel a brouky a nebo uzdravovat zeminu. Ten doktor mi řekl o farmářích, kteří provozují radioniku, metodu pro manipulaci s energií.

„Po třech až čtyřech letech léčby se ve mne působení zlata začalo stabilizovat. I když jsem zrovna nebyl pod jeho přímými účinky, tak jsem se cítil pozitivnější a zdravější. Nebyl jsem úplně ve svém starém já, ale okolo tří čtvrtin již bylo uzdraveno. Zdálo se, že zlato už více práce udělat nemůže. Došel jsem k závěru, že budu muset dokončit léčení nějak jinak, ale konečně jsem se cítil dost silný na to, abych to dokázal sám.

„Několik let poté, co jsem znovu začal farmařit jsem se po konferenci Acres USA zúčastnil semináře o radionice. Radionika pracuje s myšlenkou, že spirituální „podpis“ nebo energetický otisk téměř libovolné látky je možno duplikovat a vysílat pomocí radionických nástrojů. Nějací lidé v tomto semináři chtěli, aby jim instruktor udělal radionické ohodnocení pro biodynamické přípravky. Tito lidé nechtěli podstupovat proces výroby, jejich míchání a aplikování. Instruktor je ale upozornil, že tyto přípravky není možno radionicky duplikovat, jejich účinku je možno dosáhnout pouze při dodržení postupů popsaných v knize lekcí Zemědělský kurz od Rudolfa Steinera. „Rudolf Steiner byl velký, velký muž“, řekl s vážností. „Jeho práci není možno duplikovat radionikou.“ Něco mne zaujalo na tom, jak tento muž vyslovil Steinerovo jméno, prostě jsem v tom okamžiku věděl, že bude součástí mé budoucnosti. A tak jsem se dostal k biodynamice.

„Pomohlo to vaší farmě tak dramaticky, jako jak říkáte, vám pomohlo to zlato?“, zeptal se mne Harold.

„Je to postupný proces“, odpověděl jsem. „Zemi dnes ovlivňují všechny ty šílené věci jako radar, rádiové vlny, chemický smog, toxický déšť, vysoké napětí a tak. Hlína se musí zbavit všech starých vlastností a nabýt nové. My aplikujeme rohový hnůj zhruba dvakrát na podzim a dvakrát na jaře, podobně jako ten trénink, který mi poskytovalo zlato. Během roku pak používáme různé další přípravky.

„Biodynamika jde mnohem dále za Hahnemanovu homeopatii. Zahrnuje nabuzování a práce s energiemi, ale je velmi otevřená, bere v úvahu nebe, Zemi, kytky, ptáky, sad. Červy. Zeleninu. Hnůj z dobytka. Zahrnuje vše, co může zdravá farma být a skládá vše harmonicky dohromady.“

„Zní to divoce, Harolde. Já ani nevím, jak o tom začít mluvit. Změnilo to můj způsob myšlení o světě, o farmaření, o všem. A já už musím jet kultivovat.“

Harold se postavil a protáhl. „Kdybyste dneska neprovozoval tuhle farmu, tak bych si myslel, že jste žvanil“ řekl, a hřejivě se usmál.

Vyhoupl jsem se na stařičkého Super A. Jeho ocelové sedadlo se zatřepalo, jak jsem si hrál s ovládacími pákami. Měl jsem rád tohohle Harolda, který ze mne nějak dostal hodinu z mého času na kultivaci. „Musíte někdy přijet a míchat s námi rohový hnůj.“, trápil jsem jej ještě, jak se traktor se záškuby probouzel k životu.

„To můžu udělat.“, odpověděl, „ale neočekávejte, že v to budu věřit.“

Zakřičel jsem na něj z traktoru, „Já jsem taky neočekával, že tenhle starý rezavý traktor by dnes ráno nastartoval, ale hádejte co se stalo…“