Jakousi syntézou všech předchozích definičních snah a zároveň pokusem o promyšlení a nejstručnější shrnutí celé šíře i hloubky konceptu trvalé udržitelnosti je proto následující definice, jež je stále častěji citována v českém prostředí a která se především ukazuje být nesmírně produktivní nejen ve stručném výkladu, ale hlavně v podrobnějším výukovém procesu environmentální výchovy na vysokých, ale i středních školách.
„Trvale udržitelný rozvoj je komplexní soubor strategií, které umožňují pomocí ekonomických nástrojů a technologií uspokojovat sociální potřeby lidí, materiální i duchovní, při plném respektování environmentálních limitů. Aby to bylo v globálním měřítku současného světa možné, je nutné nově redefinovat na lokální, regionální i globální úrovni jejich instituce a procesy.“
Bedřich Moldan – historický vývoj strategie trvale udržitelného rozvoje
Přelomovou knihou k tematice trvale udržitelné budoucnosti a zároveň velmi vážnou výzvou, byla kniha Meze růstu, publikovaná v roce 1972 (D..Meadows et al.: „The Limits to Growth“). Meze růstu ukázaly na zřejmý rozpor mezi hospodářským růstem a účinnou ochranou životního prostředí, přírody a přírodních zdrojů. Na základě „světového modelu“, který vycházel z vývoje hospodářství, stavu prostředí a přírodních zdrojů za poslední století, dospěli autoři k jednoznačnému závěru, že ve stávajícím hospodářském růstu nelze pokračovat. Tento růst má exponenciální charakter s mírou růstovou 5 % ročně a růst HDP je provázen paralelním růstem zátěže prostředí a čerpání obnovitelných i neobnovitelných zdrojů. Podle autorů žádná technická opatření jako jsou například čistírny nemohou na dlouho situaci zachránit, protože ekonomický rozvoj je nerozlučně spojen s rostoucí zátěží prostředí a čerpáním zdrojů. Zvláště nedostatek neobnovitelných zdrojů především ropy a kovových rud spolu s nedostatkem potravin nutně povede ke světovému kolapsu. Jedinou cestou, jak zvrátit tento nepříznivý vývoj, je zastavit hospodářský růst. „Naše společná budoucnost“ došla k závěru zcela opačnému. Je sice pravdou, že hospodářský rozvoj v posledních desetiletích měl a až dosud má ekologicky devastující charakter a je spojen s růstem zátěže prostředí. Takový stav však není fatálně nutný. Hospodářský rozvoj je možno převést na trvale udržitelnou trajektorii, to znamená usměrnit jej tak, aby potřeby současné generace nebyly naplňovány na úkor generací příštích nebo jiných společností (rozumí se rozvoj vyspělého světa se nesmí dít na úkor světa rozvojového).
Důkladná zpráva Naše společná budoucnost naznačuje cesty, kterými se má budoucí vývoj ubírat, aby měl charakter rozvoje trvale udržitelného.
Světová veřejnost přijala zprávu s povděkem a učinila ji základním východiskem pro konferenci Spojených národů v Riu de Janeiro věnovanou otázkám životního prostředí a rozvoje. Na tento „Summit Země“ v roce 1992 přijeli delegáti více než 180 zemí světa a v naprosté většině byli reprezentováni hlavami vlády nebo státu, ministerskými předsedy či prezidenty. Po několikatýdenním jednání konference přijala obsáhlý dokument „Agenda 21“, kde ve 40 kapitolách na přibližně 1000 stranách vysvětluje, jakým způsobem dosáhnout udržitelnosti hospodářského rozvoje.
Konference v Riu de Janeiro ovšem konstatovala, že vývojové trendy globálních ekologických parametrů jsou až dosud nepříznivé. V globálním měřítku roste znečištění ovzduší a vod včetně oceánů, roste množství odpadů, hromadí se nebezpečné chemikálie, kácí se bez náhrady původní lesy, zejména tropické, ubývá přírodních ekosystémů, rostlinných a živočišných druhů a jejich genetického bohatství.
Dnes, po téměř 10 letech, které uplynuly od konference v Riu, musíme konstatovat, že tyto trendy se nepodařilo zastavit. Všechna světová shromáždění od té doby pokračující nepříznivé trendy potvrzují, avšak zároveň zdůrazňují, že existuje jediná cesta, jak je zvrátit, a tou je cesta udržitelného rozvoje předložená Naší společnou budoucností a rozpracovaná Summitem Země. Za zvláště reprezentativní shromáždění, které dospělo k tomuto závěru, je možno považovat světovou konferenci „Rio +5“, která se konala v New Yorku v roce 1997. Ke stejným závěrům dochází letos publikovaná významná zpráva Evropské unie „Evropské životní prostředí na rozhraní století“ (The European Environment at the Turn of the Century, European Environment Agency, Copenhagen 1999). Zpráva konstatuje, že navzdory třem desetiletím úsilí o ochranu prostředí, přírody a přírodních zdrojů se ani v Evropě až na nepatrné výjimky nepodařilo zvrátit negativní trendy. Hnací síly nepříznivého vývoje, kterými jsou rostoucí materiální spotřeba, rozšiřující se doprava, stále neudržitelné vzorce spotřeby a výroby spojené s emisemi škodlivých látek včetně toxických a jinak nebezpečných chemikálií sice zmírňují svůj tlak, avšak neustále působí a celková zátěž prostředí roste. Evropa je přitom kontinentem, který je v čele světového úsilí za ochranu prostředí a pokud se ani zde nepodařilo situaci zvrátit, znamená to, že v ostatním světě jsou poměry ještě nepříznivější.
Tento stav si dobře uvědomují členské státy Evropské unie i Evropská komise v Bruselu. Evropská unie ve svých základních dokumentech opakovaně zdůrazňuje potřebu přechodu na trajektorii udržitelného rozvoje. Už Maastrichtská smlouva z roku 1992 učinila udržitelný rozvoj jedním z cílů Evropské unie. Tento cíl výrazně posílila nová smlouva Amsterodamská, která platí od 1.5.1999. Ve svém článku č. 2 říká: „Cílem společenství je dosažení harmonického, vyváženého a udržitelného rozvoje ekonomických aktivit…“. Zároveň se v tomto článku označuje za jeden z cílů též zlepšení kvality prostředí.
Velmi důležité rozvinutí koncepce udržitelného rozvoje pak představuje článek 6, který zní: „Požadavky ochrany prostředí musí být integrovány do formulací i uskutečňování politik a aktivit společenství, o kterých hovoří článek 3 (v článku 3 jsou vyjmenovány všechny činnosti společenství zejména v hospodářské oblasti), zejména s ohledem na dosažení trvale udržitelného rozvoje“.
Tento článek znamená praktický návod k tomu, jak dosáhnout trvalé udržitelnosti rozvoje. Bezprostředně po schválení Amsterodamské smlouvy hlavy evropských států pověřily komisi, aby vypracovala podrobnou zprávu o tom, jak bude naplňován tento zásadní článek ve vybraných odvětvích. Jinými slovy, jak budou od samého počátku uplatňovány zřetele ochrany životního prostředí, přírody a přírodních zdrojů v klíčových hospodářských sektorech, za které byly označeny: zemědělství, energetika, doprava, průmysl, společný trh a regionální rozvoj. Na evropském summitu v Helsinkách (prosinec 1999) bude posouzeno, jak úspěšně se dokumenty připravené Komisí s tímto zadáním vyrovnaly. Rozhodně půjde o klíčové materiály, které určí politiku Evropské unie v této oblasti na další období.
Za nejdůležitější elementy udržitelného rozvoje lze v kontextu evropské politiky považovat tyto:
1. Prvním základním předpokladem je přísné dodržování veškerých norem, limitů a jiných předpisů, které jsou obsaženy v tak zvaném environmental acquis, to znamená v souboru evropského zákonodárství věnovaného životnímu prostředí. Tento soubor je velmi rozsáhlý, obsahuje stovky jednotlivých směrnic a jiných zákonných předpisů. Jsou podrobně upraveny prakticky všechny složky životního prostředí.
2. Přístup k ochraně životního prostředí se v rámci Evropské unie postupně vyvíjí, postupně se přestávají zdůrazňovat opatření vedoucí ke koncovým technologiím a naopak se uplatňují preventivní postupy. Charakteristickým přístupem je uplatnění postupů v rámci tzv. procesu „EIA“ (environmental impact assessment).
3. Dalším důležitým stupněm jsou opatření založená na moderních technologiích nenáročných na suroviny, energii a minimalizujících škodlivé emise. Typickou směrnicí v tomto směru je směrnice o integrované prevenci a omezování znečištění (IPPC), která je založena na koncepci nejlepší dostupné techniky.
4. Velmi důležitou součástí účinné politiky je zabezpečení dostatečných informací v mnoha směrech, to znamená informace o stavu prostředí, o prováděných opatřeních, o rozvojových záměrech a podobně. Klíčový význam mají informace o zátěži prostředí z výrobních postupů jako je například registr emisí a zdrojů znečištění.
5. Účast veřejnosti a elementů občanské společnosti je v této souvislosti naprosto nutnou podmínkou. Předpokládá to jednak zájem a angažovanost široké veřejnosti i jednotlivých společenských skupin jako jsou zejména výrobci, jednak dostatečnou úroveň informovanosti a vzdělanosti celé veřejnosti i jednotlivých specifických skupin.
6. Součástí celé politiky je transparentní stanovení cílů, které by měly být kvantifikovány. To souvisí s potřebou uplatnění souboru kvantitativních informací ve formě jasně specifikovaných indikátorů udržitelného rozvoje
7. Vůbec nejdůležitějším nástrojem účinné politiky ochrany prostředí je integrace environmentálních zřetelů do hospodářských a jiných aktivit v souladu s článkem 6 Amsterodamské smlouvy. Této integrace lze dosáhnout uplatněním řady nástrojů.
8. Důležitou kategorií nástrojů jsou nástroje ekonomické, které směřují k tomu, aby byly odstraněny nepříznivé ekologické externality ekonomické činnosti. Znamená to především co možná jednoznačné řešení otázky vlastnických práv a plné uplatnění principu „znečišťovatel platí“ s cílem, aby „ceny vypovídaly ekologickou pravdu“. Jednotlivé ekonomické nástroje mají nejrůznější podobu jako jsou různé poplatkové systémy a v poslední době stále více zdůrazňovaná ekologická daňová reforma. Rovněž se postupně uplatňují tržně kompatibilní nástroje například obchodovatelná povolení. Jednoznačným požadavkem je v této souvislosti zrušení ekologicky škodlivých dotací, které stále ještě existují prakticky ve všech státech v oblasti energetiky a dopravy.
9. Mezi významné nástroje patří dobrovolné aktivity průmyslu, charakterizované celou řadou iniciativ jako je EMAS, normy řady ISO 14000, ekoefektivita, ekodesign. Důležité místo mají dobrovolné dohody mezi vládou a průmyslem a systémy značení ekologicky šetrných výrobků.
10. Konečným klíčem k přechodu na trajektorii udržitelného rozvoje je celková změna vzorců spotřeby a výroby. Týká se to tedy nejen produkčních metod, což je především záležitost průmyslu, ale zejména a v hlavní míře také domácností, to znamená všech kategorií spotřebitelů. Nelze vystačit pouze s moderními technologiemi byť by byly jakkoliv ekoefektivní. Především spotřebitelé sami si musí uvědomit, že prakticky každá spotřeba kterýchkoliv výrobků či služeb sebou do určité míry nese zátěž prostředí a že tuto zátěž je třeba minimalizovat spotřebou rozumnou a uvědoměle skromnou.