Nějak se mi nedaří přeložit „guiding principles“ lépe než vodící principy, slovníkem navrhovaná směrnice není to pravé… nicméně chci tady dnes vypsat pár obecných pravidel, které se mi osvědčily v životě v komunitě (dnes již druhé slovo k lepšímu překladu – intentional community… :-).
Tyto pravidla mi občas pomáhají zjistit, zda jsem ještě pořád na správné cestě (existuje správná cesta? 🙂 a nebo jsem-li již úplně mimo. Někdy pak pomůže zeptat se sám sebe, jak se mi ta či ona situace jeví. Tyto pravidla se ale nedají pouze vypsat, důležitý je asi i jejich výklad, pokusím se tedy každé pravidlo blíže vysvětlit, jak jej vnímám já. Už při samotném sepisování tohoto textu jsme měli doma složitou konverzaci o výkladu jednotlivých vět, a proto mohu asi pouze dodat doporučení : „buďte novým ideám kriticky, ale pozitivně otevřeni“. Nepomohlo? Nevadí 🙂
Začnu tímto: Nedělej pro druhé to co pro sebe můžou udělat sami. To zní samo o sobě asi sobecky a tak to musím upřesnit: Jednak je toto pravidlo důležité při životě s lidmi, se specifickými potřebami – například s mentálně postiženými nebo třeba s lidmi s poruchami zraku. Nevidomý člověk může být převeden přes cestu nějakou dobrou duší aniž by na druhou stranu cesty vůbec chtěl – nikdo se jej totiž ani nezeptal, zda tam chce. Také je někdy dost těžké mít radost z něčeho co jsme sami dokázali, pokud za nás všichni všechno dělají, třeba proto, že si myslí že oni to umí lépe. Možná by se to pravidlo tedy dalo frázovat i takto: Nedělej bez svolení pro druhé to, co pro sebe můžou udělat sami. To neznamená, že bychom neměli nabídnout pomocnou ruku, je ale potřeba také respektovat její případné odmítnutí a to bez negativních soudů.
A další: Chci s tímhle člověkem žít i zítra? Mezilidské konflikty se často stanou komplexními a nejsme schopni si uvědomit, že už dávno překračujeme hranice, které jsme si stanovili. Je možné, že ráno bude moudřejší večera a vše bude zase v pořádku, pokud ale ne, bude potřeba dát o tom druhé straně vědět, nebo sami sobě… Možná je lepší se sami sebe zeptat až toho moudřejšího rána 🙂
Jak přijít na to, zda se mi líbilo to, co někdo udělal: Chci aby udělal stejnou věc znovu? Hmm, jak toto vysvětlit… určitě se vám to stalo – někdo pro vás něco udělá, ale je vám buď hloupé říct, že se vám to nehodilo či nelíbilo, nebo možná ani sami nevíte, co si o tom myslet. Třeba za vás někdo umyl podlahu, ale kvalita za to moc nestála a vy to pak musíte dělat znovu a strávíte na tom tak mnohem více času. Co kdyby se ale onen dotyčný nabídl, že ji zítra umyje znovu? Jste ochotni opět postoupit stejnou námahu jako dnes a umožnit mu se podlahu mýt naučit, anebo to již stačilo, byli jste trpěliví pro dnešek, ale vícekrát už nejste ochotni do toho opakovaně jít?
Někdy děláme rozhodnutí a soudy i o věcech či lidech, do kterých nám buď vůbec nic není, anebo o nich nic nevíme. A tak se musím sám sebe zeptat: Jsem ochoten tuto myšlenku / věc / člověka… podpořit, (popřípadě) zajímá mne (to) vůbec? A pokud mne to nezajímá, či nejsem ochoten to podpořit, tak to neznamená, že musím tu myšlenku zamítnout. Ono ji totiž možná bude možno realizovat i beze mne.
Toto je jen hrubý nástin toho, že i obyčejné věci, jako základní etické principy, které si myslíme, že máme v sobě, je potřeba si připomínat každý den. Podobně jak tomu bylo v případě článku o Zimní studijní skupině, jedná se o vcelku obecná pravidla, nicméně jsou to věci, na které tak často zapomínáme… a věci pak buď zavrhneme, nebo negativně odsoudíme. Pohled z druhé strany, lépe položená kontrolní otázka, objektivní popis nebo časový odstup nám ale mohou pomoci si uvědomit, že naše myšlení je někdy zkostnatělé a potřebuje být provětráno novými nápady a myšlenkami, byť se na první pohled zdají bláznivé.
Také se nejedná o kompletní výpis problematiky, proto jsou tady komentáře, kde můžete napsat vaše poznatky, zkušenosti a podobně…, aby se informace trochu ucelila, proto berte tento článek jako hozenou rukavici pro další názory…