Archiv pro štítek: biodynamika

Zimní biodynamická studijní skupina

Utváření komunity, prohlubování pochopení a nalézání nových perspektiv.

Sněhová pokrývka zvolna zahaluje krajinu chystající se ke spánku, zahrady, zahrádky a pole se vyprazdňují a život se pomalu stěhuje pod zem. Zemědělci začínají dýchat volněji a přichází tak i čas na opravy, plánování, ale také na vzdělání. Studiu se může ve volných chvílích věnovat každý a to buď samostatně, nebo s jinými lidmi. Často je až překvapivé, jak se kolektivní podvědomí, nebo skupinové myšlení vyvine, zvláště pak pokud se stejná skupina lidí setkává pravidelně po určitou dobu. Nejvíce vynikne rozdíl mezi tím, co je člověk schopen docílit sám a kam může ve studiu dojít jako individualita se samostatnými závěry, které se pak sám snaží aplikovat na své zahrádce, farmě či statku, oproti výsledkům a hloubce bádání, které se podaří ve skupině s množstvím názorů, úhlů pohledů a možnostmi.

Ve vaší blízkosti se možná již nějaká studijní skupina nachází a najít ji by vám určitě pomohla lokální skupina antroposofů či místní biodynamický farmář. Pokud se vám žádnou existující skupinu nepodařilo najít, není tak těžké začít skupinu novou.

 

Vaše první setkání by se kromě aktivního společného studia mělo zabývat mimo-jiné i místem a časem konání schůzek a všichni účastníci by měli mít možnost vyjádřit svá očekávání na toto společné studium. Vaše první setkání může proběhnout ve vaší kuchyni, v místní waldorfské škole nebo na blízké biodynamické farmě. Vy, anebo hostující farmář můžete napomoci k navodění dobré pohody zahájením konverzace ve stylu: „Tato studijní skupina je pro mne velmi zajímavá, protože bych se rád dozvěděl něco o biodynamickém způsobu farmaření a zaujala mne možnost studia Zemědělského kurzu Rudolfa Steinera společně s lidmi, kteří přemýšlejí podobně jako já.“ Otevřená konverzace na počátku napomůže v poznání co může být na společném studiu hodnotného a o jaká specifická témata je zájem.

Čím větší skupinka je, tím důležitější je mít buď dobrého facilitátora/vedoucího a nebo si vypracovat pravidla jak budou setkání a konverzace probíhat. Malé skupinky jsou jednodušší na zvládnutí, přesto však není na škodu si určitá pravidla ujasnit předem.

 

Zde jsou některá obecná pravidla, která mohou být využita:

  • začněte každé setkání čtením verše nebo průpovědi (často se využívá Kalendář Duše Rudolfa Steinera)
  • naplánujte si program anebo vyberte studijní témata (kromě Zemědělského Kurzu existují i další zajímavé materiály se kterými se dá začít)
  • udržujte diskuzi živou a na daném tématu, dejte slovo všem kteří chtějí něco vyjádřit
  • pomozte podpořit dovednost kvalitního aktivního naslouchání
  • veďte debatu tak, aby se všichni cítili schopni přispět k tématu
  • před koncem setkání se ujistěte, že všichni zúčastnění byli ve svých názorech vyslyšeni a dejte možnost vyřešit drobné nesrovnalosti
  • je dobré si na počátku ujasnit, jak kolik setkání celkem plánujete, nebo po jak dlouho dobu – zda celou zimu, zda bude třeba plánovat s okolnostmi jako svátky nebo jarní prázdniny a podobně

Zimní studijní skupiny mohou také vnést element přednášejícího hosta večera nebo zorganizovat návštěvu biodynamické farmy. Některé skupinky se scházejí vždy na stejném místě, zatímco jiné rotují a scházejí se postupně v bytech nebo domech členů. Styly setkání se různí od večerních porad s pevně určeným programem až po neformální setkání která zahrnují mimo konverzace také společné občerstvení.

Zde jsou další užitečné informace úspěšných skupinek (tyto pravidla se samozřejmě dají použít i na jiná setkání nežli pro biodynamické studijní skupiny):

  • stabilní členství setkávajících se členů bez absence je jedním z klíčových elementů
  • před koncem setkání nezapomeňte určit čas a místo dalšího setkání, samozřejmě výhodnější je během první nebo druhé schůzky si vypracovat plán pro všechna setkání
  • ujednoťte se na tématu nebo knize, zůstaňte však otevřeni možnosti studia souvisejících témat, která mohou pomoci v pochopení dalších souvislostí
  • flexibilita a otevřenost jsou důležitými prvky – každá skupina lidí má jiný styl a strukturu
  • skupinové rozhodnutí o důvěrnosti či diskrétnosti mohou pomoci zúčastněným v pocitu pohody a větší otevřenosti

Z výše napsaného je vidět, že začít studijní skupinku není až tak složité, stačí, aby se našli lidé, kteří mají o společné studium zájem. Server Biodynamika se snaží toto nacházení se trochu usnadnit, proto neváhejte využít komentářů nebo diskuze k nalezení dalších lidiček s podobnými zájmy.

Jsme členy CSA!

Když jsem se poprvé setkal s biodynamickým farmářem, zeptal jsem se jej jak bych se já osobně mohl zapojit do pěstování zeleniny biodynamicky. Myslel jsem si, že pokud chci mít bezpečné zdravé jídlo pro sebe a svou ženu, jediný způsob jak jej získat je začít jej pěstovat sám. Chtěl jsem aby mi řekl, že můžu přijít pomoct míchat přípravky a experimentovat s novými myšlenkami, které pracují s životními energiemi jako takovými. Chtěl jsem také mít větší spojení s venkovem, abych mohl pochopit co je vlastně potřeba udělat pro pěstování dobrého životadárného jídla.

On mi odpověděl, abych se „stal členem CSA“. Tedy něco úplně jinéhi než jsem si představoval a ta myšlenka se mi opravdu vůbec nelíbila. Nicméně, právě nedlouho předtím jsem se z nezdaru těžce poučil, že v mých možnostech není ani tak základní věc jako je výroba prvního z přípravků – rohového hnoje. Musel jsem tedy začít přemýšlet nad tím, že pokud jsou mé možnosti tak omezené že ani nemůžu začít, bude patrně lepší získat zeleninu od lidí, kteří ji již pěstují.

Následující sezónu jsme si koupili podíl v CSA a od té doby jsme členové, k dnešnímu dni jsou tomu již čtyři roky. Za tu dobu jsem zjistil, že existuje mnoho možností, jak mohu být součástí procesu pěstování a jak můžu podpořit farmáře a jeho farmu. Na oplátku, kromě bezpečného jídlo které jsem chtěl, získávám ještě mnohem více.

Jednou týdně se setkáváme s farmářem v místě, kde si vyzvedáváme zeleninu. Seznam právě dostupných druhů napsaný na tabuli nám dává vědět co bude tvořit náš podíl tento týden. Jak sezóna postupoje, seznam se mění a tak zatímco jiní jedí polodozrálá rajčata se supermarketu celý rok, my vidíme jak sezóna pro různé druhy zeleniny přichází a odchází. Zjistili jsme, že toto lokálně vypěstované jídlo které dostáváme na náš stůl, má tu pravou vůni a chuť. Ůžasná vůně čerstvé sklizně nás praští do nosu jěště než vejdeme do dveří a vykreslí na naší tváři ohromný úsměv, když pak řekneme „dobrý den“ tomu „našemu“ farmáři. Máme-li otázky proč určitá nabídka zeleniny vypadá, chutná a nebo voní určitým způsobem, můžeme se zeptat. Člověk, který tuto zeleninu zasadil a pomohl jí růst stojí přímo před námi. Jestli to byl rok příliž suchý, mokrý anebo studený a plodiny jsou tím ovlivněny, může nám o tom říct. Tímto způsobem si vytváříme povědomí o tom co se v tu dobu na farmě děje. Jak si tak vybíráme čerstvé výpěstky, často nejsme sami a potkáme ostatní členy vyzvedávající si svou zeleninu a můžeme se tak pobavit o tom, co bude tento týden možno udělat s, například, dvaadvaceti rajčaty. Od jiných členů se někdy i dozvídáme nové recepty. A když jsme pak hotovi a připraveni jít domů, můžeme říct „Děkuji“ člověku, který pro nás vypěstoval věci, které nás zdravě nasytí.

Když někomu vysvětlujeme myšlenku CSA, většinou se nás zeptají „A vyplatí se vám to finančně?“. Rozumím tomu tak, že se snaží zjistit, zda dostáváme větší množství zeleniny než bychom získali jinde. Nevím jaká by má odpověď byla, kdybych si to na peníze přepočítal, ale moje odpověď se časem vyvinula k „Dostáváme mnohem více, než bychom dostali s obchodu s potravinymi“. Jak se to dá vůbec porovnat? My prostě nekupujeme jenom zeleninu.

Pravděpodobně to nenastartuji

„A opravdu jste žil na téhle farmě celý život?“ , zeptal se mne novinář Harold. Harold vyjel brzy ráno z Chicaga, aby přijel sem do Angelic Organic se mnou udělat rozhovor o naší CSA – Komunitou podporované zahradě. Zdálo se, že jsme byli s rozhovorem skoro u konce.

„Jo“, odpověděl jsem. „Začal jsem dojit krávy když mi bylo devět – v tamhleté velké stodole.“ Mávnul jsem směrem k blízké budově. „Teď tam balíme zeleninu.“

„A jak jste se vlastně dostal k biodynamice?“

Oo, on se zase usazuje. Toto se reportérům občas stává. Přijedou pro krátký příběh, pak se zasní a pak se zdá, že neví kdy by měli odjet. Polovina z nich si nakonec u nás koupí členský podíl. Západně od nás projíždělo auto. Dívali jsme se směrem k polím se zeleninou. Můj oranžový pick-up se plazil směrem k ke vzdálenému konci farmy, kde pracující skupinka připravovala svazky kapusty.

Opravdu jsem chtěl tomuto muži říct můj příběh? Dneska? Musím jet kultivovat kukuřici a Super A – můj traktor – dnes pravděpodobně zase nenastartuji. A ta skupina… řekl jsem jim aby sbírali kapustu Červenou Ruskou, nebo Winterbor? Ta Ruská by měla být prohlédnuta, zda nemá mšice. A navíc jsem chtěl tentokrát větší svazky. Ale ta minulost, ta palčivá minulost – cítil jsem, jak mne obklopuje. Harold se na mne díval s očekáváním ve tváři. Byl usazen na předním kole traktoru Super A.

„Dobrá…, já jsem vlastnil všechny tyto pozemky až nahoru na tamhleten vrch a za ním.“ Ukázal jsem na kopec za lesem. „Měl jsem 186 akrů. A ztratil jsem je – 165 z nich. V době kdy jsem měl dvaatřicet jsem dlužil půl milionu dolarů. To bylo na počátku osmdesátých let. Příliš jsem farmu rozšířil, příliš utratil, ceny realit a pozemků pak najednou spadly a vše ztratilo na hodnotě. Musel jsem prodat všechny stroje, pole, dobytek a skoro všechny mé pozemky.“

„Do té doby jsem měl ohromnou vitalitu, Harolde. Výdrž. Elán. Rád jsem ráno vstával. Měl jsem rád farmaření. Zdálo se nemožné, že by se můj život mohl takhle rozpadnout. Bylo neuvěřitelné, že jsem musel prodat ta pole. Byly částí mého já. Bylo to jako prodat vlastní ruku. Ne, více jako prodat vlastní dítě.“

„Většina mých přátel na mne v té době úplně zanevřela. Prostě se ztratili. Dva roky po prodeji jsem mohl sotva vstanout z postele. Nepoznával jsem se. Pozemky fuč. Přátelé fuč. Peníze fuč. Po celém těle jsem měl ekzém. Byl jsem strašně oslabený.“

„Kdo je tenhle člověk?“, ptal jsem se sám sebe. Já jsem řídíval ohromnou farmu. Míval jsem od sousedů pronajaté stovky akrů, pěstoval kukuřici, pšenici, soju a seno. Měl jsem prasata, krávy. Dojil jsem. Já jsem býval ten, kdo udržoval věci v chodu, kdo jim dával šanci existovat. A teď jsem to byl já, sotva schopný zamést podlahu ve vlastním domě. Z nějakého důvodu na mne pořád víc a víc doléhalo, že musím jet do Mexika. Byl jsem tam před deseti lety a začínal jsem si uvědomovat, že se tam musím znovu podívat. Zdálo se to nemožné, protože jsem měl s bídou peníze na to, abych udržel v domě svítit světla, ale nějak jsem si zvládnul peníze vypůjčit a jet.“

„V San Miguel de Allende se mi udělalo hůře. Ohromné kamenné budovy se mi zdály porézní, postupně jsem je začínal vidět jako by neměly stěny, jako bych mohl skrze ně prostrčit ruce. A auta, řítící se dolů ulicemi se zdály jako přízraky. Pomalu jsem začínal věřit, že kráčet před těmito auty není nebezpečné, že by mnou prostě projely bez jakékoliv újmy. Budovy a auta mi připadaly jak vyrobené z mlhy.“

„Jednoho dne, když jsem opouštěl restauraci s deníkem v ruce jsem vrazil do muže, kterého jsem sotva znal. Zeptal se mne jak se mám. Bezmyšlenkovitě jsem otevřel svůj deník a začal mu číst. Ten deník byla ohromná sbírka sebenenávisti, sebeobviňování a beznaděje. Po několika odstavcích jsem přestal číst a poznamenal: „Začínám ztrácet rozum. Nevím kdo jsem a už vůbec ničemu nerozumím.“

„Ten muž mi řekl, že si myslí, že by mi pomohla homeopatie. V té době jsem toho o homeopatii moc nevěděl, ale to, jak řekl to slovo mne zaujalo a já se rozhodl se na to podívat. Našel jsem homeopata v San Miguelu, který mne prohlédl a dal mi nabuzené aurum – homeopatické zlato. A teď, ta úžasná zpráva. Do 24 hodin jsem byl skoro tak zdravý jako předtím. Můj elán byl zpět. Poskakoval jsem dolů ulicí. Bylo to prostě ohromné. Byl jsem radostí bez sebe. Byl jsem vyléčen. Byl to zázrak.“

„Prostě jste snědl trochu zlata a pak jste byl zdravý?“ zeptal se Harold a podezíravě na mne hleděl.

„Homeopatické zlato, velmi rozředěné. V podstatě ani nejíte částečky zlata. Jsou určité postupy jak zlato rozředit a nabudit takže nakonec to co dostanete, je energie otisku zlata, ne ona látka samotná. Zní to divně, já vím“, vysvětlil jsem mu. „Věc je, že jsem zdravý dlouho nezůstal. Po zhruba týdnu jsem se začal vracet do starých kolejí – více ekzémů, více sebenenávisti. Ukázalo se, že to homeopatické zlato mne pouze trénovalo, nebo trénovalo mé emoční já, jak se uzdravit. V několika týdnech jsem byl zase na hromádce. Vrátil jsem k tomu homeopatovi a on mi řekl, že to budu muset brát zhruba jednou za měsíc, do té doby, než se mé emoce uzdraví. Za pár hodin se mi dostavila podobná reakce jako na poprvé – byl jsem zpět ve své staré síle, pozitivní a veselý.“

„Po návratu do států jsem v Medisonu našel klasického homeopata. Ten mne léčil několik let a skoro vždy doporučoval nabuzené zlato. Jednoho dne jsem se zeptal mého doktora homeopata, jestli existuje homeopatický systém pro farmaření, protože jsem si myslel, že by mohly existovat nějaké léčivé látky, které by mohly potlačit plevel a brouky a nebo uzdravovat zeminu. Ten doktor mi řekl o farmářích, kteří provozují radioniku, metodu pro manipulaci s energií.

„Po třech až čtyřech letech léčby se ve mne působení zlata začalo stabilizovat. I když jsem zrovna nebyl pod jeho přímými účinky, tak jsem se cítil pozitivnější a zdravější. Nebyl jsem úplně ve svém starém já, ale okolo tří čtvrtin již bylo uzdraveno. Zdálo se, že zlato už více práce udělat nemůže. Došel jsem k závěru, že budu muset dokončit léčení nějak jinak, ale konečně jsem se cítil dost silný na to, abych to dokázal sám.

„Několik let poté, co jsem znovu začal farmařit jsem se po konferenci Acres USA zúčastnil semináře o radionice. Radionika pracuje s myšlenkou, že spirituální „podpis“ nebo energetický otisk téměř libovolné látky je možno duplikovat a vysílat pomocí radionických nástrojů. Nějací lidé v tomto semináři chtěli, aby jim instruktor udělal radionické ohodnocení pro biodynamické přípravky. Tito lidé nechtěli podstupovat proces výroby, jejich míchání a aplikování. Instruktor je ale upozornil, že tyto přípravky není možno radionicky duplikovat, jejich účinku je možno dosáhnout pouze při dodržení postupů popsaných v knize lekcí Zemědělský kurz od Rudolfa Steinera. „Rudolf Steiner byl velký, velký muž“, řekl s vážností. „Jeho práci není možno duplikovat radionikou.“ Něco mne zaujalo na tom, jak tento muž vyslovil Steinerovo jméno, prostě jsem v tom okamžiku věděl, že bude součástí mé budoucnosti. A tak jsem se dostal k biodynamice.

„Pomohlo to vaší farmě tak dramaticky, jako jak říkáte, vám pomohlo to zlato?“, zeptal se mne Harold.

„Je to postupný proces“, odpověděl jsem. „Zemi dnes ovlivňují všechny ty šílené věci jako radar, rádiové vlny, chemický smog, toxický déšť, vysoké napětí a tak. Hlína se musí zbavit všech starých vlastností a nabýt nové. My aplikujeme rohový hnůj zhruba dvakrát na podzim a dvakrát na jaře, podobně jako ten trénink, který mi poskytovalo zlato. Během roku pak používáme různé další přípravky.

„Biodynamika jde mnohem dále za Hahnemanovu homeopatii. Zahrnuje nabuzování a práce s energiemi, ale je velmi otevřená, bere v úvahu nebe, Zemi, kytky, ptáky, sad. Červy. Zeleninu. Hnůj z dobytka. Zahrnuje vše, co může zdravá farma být a skládá vše harmonicky dohromady.“

„Zní to divoce, Harolde. Já ani nevím, jak o tom začít mluvit. Změnilo to můj způsob myšlení o světě, o farmaření, o všem. A já už musím jet kultivovat.“

Harold se postavil a protáhl. „Kdybyste dneska neprovozoval tuhle farmu, tak bych si myslel, že jste žvanil“ řekl, a hřejivě se usmál.

Vyhoupl jsem se na stařičkého Super A. Jeho ocelové sedadlo se zatřepalo, jak jsem si hrál s ovládacími pákami. Měl jsem rád tohohle Harolda, který ze mne nějak dostal hodinu z mého času na kultivaci. „Musíte někdy přijet a míchat s námi rohový hnůj.“, trápil jsem jej ještě, jak se traktor se záškuby probouzel k životu.

„To můžu udělat.“, odpověděl, „ale neočekávejte, že v to budu věřit.“

Zakřičel jsem na něj z traktoru, „Já jsem taky neočekával, že tenhle starý rezavý traktor by dnes ráno nastartoval, ale hádejte co se stalo…“

Vodící principy

Nějak se mi nedaří přeložit „guiding principles“ lépe než vodící principy, slovníkem navrhovaná směrnice není to pravé… nicméně chci tady dnes vypsat pár obecných pravidel, které se mi osvědčily v životě v komunitě (dnes již druhé slovo k lepšímu překladu – intentional community… :-).

Tyto pravidla mi občas pomáhají zjistit, zda jsem ještě pořád na správné cestě (existuje správná cesta? 🙂 a nebo jsem-li již úplně mimo. Někdy pak pomůže zeptat se sám sebe, jak se mi ta či ona situace jeví. Tyto pravidla se ale nedají pouze vypsat, důležitý je asi i jejich výklad, pokusím se tedy každé pravidlo blíže vysvětlit, jak jej vnímám já. Už při samotném sepisování tohoto textu jsme měli doma složitou konverzaci o výkladu jednotlivých vět, a proto mohu asi pouze dodat doporučení : „buďte novým ideám kriticky, ale pozitivně otevřeni“. Nepomohlo? Nevadí 🙂

Začnu tímto: Nedělej pro druhé to co pro sebe můžou udělat sami. To zní samo o sobě asi sobecky a tak to musím upřesnit: Jednak je toto pravidlo důležité při životě s lidmi, se specifickými potřebami – například s mentálně postiženými nebo třeba s lidmi s poruchami zraku. Nevidomý člověk může být převeden přes cestu nějakou dobrou duší aniž by na druhou stranu cesty vůbec chtěl – nikdo se jej totiž ani nezeptal, zda tam chce. Také je někdy dost těžké mít radost z něčeho co jsme sami dokázali, pokud za nás všichni všechno dělají, třeba proto, že si myslí že oni to umí lépe. Možná by se to pravidlo tedy dalo frázovat i takto: Nedělej bez svolení pro druhé to, co pro sebe můžou udělat sami. To neznamená, že bychom neměli nabídnout pomocnou ruku, je ale potřeba také respektovat její případné odmítnutí a to bez negativních soudů.

A další: Chci s tímhle člověkem žít i zítra? Mezilidské konflikty se často stanou komplexními a nejsme schopni si uvědomit, že už dávno překračujeme hranice, které jsme si stanovili. Je možné, že ráno bude moudřejší večera a vše bude zase v pořádku, pokud ale ne, bude potřeba dát o tom druhé straně vědět, nebo sami sobě… Možná je lepší se sami sebe zeptat až toho moudřejšího rána 🙂

Jak přijít na to, zda se mi líbilo to, co někdo udělal: Chci aby udělal stejnou věc znovu? Hmm, jak toto vysvětlit… určitě se vám to stalo – někdo pro vás něco udělá, ale je vám buď hloupé říct, že se vám to nehodilo či nelíbilo, nebo možná ani sami nevíte, co si o tom myslet. Třeba za vás někdo umyl podlahu, ale kvalita za to moc nestála a vy to pak musíte dělat znovu a strávíte na tom tak mnohem více času. Co kdyby se ale onen dotyčný nabídl, že ji zítra umyje znovu? Jste ochotni opět postoupit stejnou námahu jako dnes a umožnit mu se podlahu mýt naučit, anebo to již stačilo, byli jste trpěliví pro dnešek, ale vícekrát už nejste ochotni do toho opakovaně jít?

Někdy děláme rozhodnutí a soudy i o věcech či lidech, do kterých nám buď vůbec nic není, anebo o nich nic nevíme. A tak se musím sám sebe zeptat: Jsem ochoten tuto myšlenku / věc / člověka… podpořit, (popřípadě) zajímá mne (to) vůbec? A pokud mne to nezajímá, či nejsem ochoten to podpořit, tak to neznamená, že musím tu myšlenku zamítnout. Ono ji totiž možná bude možno realizovat i beze mne.

Toto je jen hrubý nástin toho, že i obyčejné věci, jako základní etické principy, které si myslíme, že máme v sobě, je potřeba si připomínat každý den. Podobně jak tomu bylo v případě článku o Zimní studijní skupině, jedná se o vcelku obecná pravidla, nicméně jsou to věci, na které tak často zapomínáme… a věci pak buď zavrhneme, nebo negativně odsoudíme. Pohled z druhé strany, lépe položená kontrolní otázka, objektivní popis nebo časový odstup nám ale mohou pomoci si uvědomit, že naše myšlení je někdy zkostnatělé a potřebuje být provětráno novými nápady a myšlenkami, byť se na první pohled zdají bláznivé.

Také se nejedná o kompletní výpis problematiky, proto jsou tady komentáře, kde můžete napsat vaše poznatky, zkušenosti a podobně…, aby se informace trochu ucelila, proto berte tento článek jako hozenou rukavici pro další názory…