„A opravdu jste žil na téhle farmě celý život?“ , zeptal se mne novinář Harold. Harold vyjel brzy ráno z Chicaga, aby přijel sem do Angelic Organic se mnou udělat rozhovor o naší CSA – Komunitou podporované zahradě. Zdálo se, že jsme byli s rozhovorem skoro u konce.
„Jo“, odpověděl jsem. „Začal jsem dojit krávy když mi bylo devět – v tamhleté velké stodole.“ Mávnul jsem směrem k blízké budově. „Teď tam balíme zeleninu.“
„A jak jste se vlastně dostal k biodynamice?“
Oo, on se zase usazuje. Toto se reportérům občas stává. Přijedou pro krátký příběh, pak se zasní a pak se zdá, že neví kdy by měli odjet. Polovina z nich si nakonec u nás koupí členský podíl. Západně od nás projíždělo auto. Dívali jsme se směrem k polím se zeleninou. Můj oranžový pick-up se plazil směrem k ke vzdálenému konci farmy, kde pracující skupinka připravovala svazky kapusty.
Opravdu jsem chtěl tomuto muži říct můj příběh? Dneska? Musím jet kultivovat kukuřici a Super A – můj traktor – dnes pravděpodobně zase nenastartuji. A ta skupina… řekl jsem jim aby sbírali kapustu Červenou Ruskou, nebo Winterbor? Ta Ruská by měla být prohlédnuta, zda nemá mšice. A navíc jsem chtěl tentokrát větší svazky. Ale ta minulost, ta palčivá minulost – cítil jsem, jak mne obklopuje. Harold se na mne díval s očekáváním ve tváři. Byl usazen na předním kole traktoru Super A.
„Dobrá…, já jsem vlastnil všechny tyto pozemky až nahoru na tamhleten vrch a za ním.“ Ukázal jsem na kopec za lesem. „Měl jsem 186 akrů. A ztratil jsem je – 165 z nich. V době kdy jsem měl dvaatřicet jsem dlužil půl milionu dolarů. To bylo na počátku osmdesátých let. Příliš jsem farmu rozšířil, příliš utratil, ceny realit a pozemků pak najednou spadly a vše ztratilo na hodnotě. Musel jsem prodat všechny stroje, pole, dobytek a skoro všechny mé pozemky.“
„Do té doby jsem měl ohromnou vitalitu, Harolde. Výdrž. Elán. Rád jsem ráno vstával. Měl jsem rád farmaření. Zdálo se nemožné, že by se můj život mohl takhle rozpadnout. Bylo neuvěřitelné, že jsem musel prodat ta pole. Byly částí mého já. Bylo to jako prodat vlastní ruku. Ne, více jako prodat vlastní dítě.“
„Většina mých přátel na mne v té době úplně zanevřela. Prostě se ztratili. Dva roky po prodeji jsem mohl sotva vstanout z postele. Nepoznával jsem se. Pozemky fuč. Přátelé fuč. Peníze fuč. Po celém těle jsem měl ekzém. Byl jsem strašně oslabený.“
„Kdo je tenhle člověk?“, ptal jsem se sám sebe. Já jsem řídíval ohromnou farmu. Míval jsem od sousedů pronajaté stovky akrů, pěstoval kukuřici, pšenici, soju a seno. Měl jsem prasata, krávy. Dojil jsem. Já jsem býval ten, kdo udržoval věci v chodu, kdo jim dával šanci existovat. A teď jsem to byl já, sotva schopný zamést podlahu ve vlastním domě. Z nějakého důvodu na mne pořád víc a víc doléhalo, že musím jet do Mexika. Byl jsem tam před deseti lety a začínal jsem si uvědomovat, že se tam musím znovu podívat. Zdálo se to nemožné, protože jsem měl s bídou peníze na to, abych udržel v domě svítit světla, ale nějak jsem si zvládnul peníze vypůjčit a jet.“
„V San Miguel de Allende se mi udělalo hůře. Ohromné kamenné budovy se mi zdály porézní, postupně jsem je začínal vidět jako by neměly stěny, jako bych mohl skrze ně prostrčit ruce. A auta, řítící se dolů ulicemi se zdály jako přízraky. Pomalu jsem začínal věřit, že kráčet před těmito auty není nebezpečné, že by mnou prostě projely bez jakékoliv újmy. Budovy a auta mi připadaly jak vyrobené z mlhy.“
„Jednoho dne, když jsem opouštěl restauraci s deníkem v ruce jsem vrazil do muže, kterého jsem sotva znal. Zeptal se mne jak se mám. Bezmyšlenkovitě jsem otevřel svůj deník a začal mu číst. Ten deník byla ohromná sbírka sebenenávisti, sebeobviňování a beznaděje. Po několika odstavcích jsem přestal číst a poznamenal: „Začínám ztrácet rozum. Nevím kdo jsem a už vůbec ničemu nerozumím.“
„Ten muž mi řekl, že si myslí, že by mi pomohla homeopatie. V té době jsem toho o homeopatii moc nevěděl, ale to, jak řekl to slovo mne zaujalo a já se rozhodl se na to podívat. Našel jsem homeopata v San Miguelu, který mne prohlédl a dal mi nabuzené aurum – homeopatické zlato. A teď, ta úžasná zpráva. Do 24 hodin jsem byl skoro tak zdravý jako předtím. Můj elán byl zpět. Poskakoval jsem dolů ulicí. Bylo to prostě ohromné. Byl jsem radostí bez sebe. Byl jsem vyléčen. Byl to zázrak.“
„Prostě jste snědl trochu zlata a pak jste byl zdravý?“ zeptal se Harold a podezíravě na mne hleděl.
„Homeopatické zlato, velmi rozředěné. V podstatě ani nejíte částečky zlata. Jsou určité postupy jak zlato rozředit a nabudit takže nakonec to co dostanete, je energie otisku zlata, ne ona látka samotná. Zní to divně, já vím“, vysvětlil jsem mu. „Věc je, že jsem zdravý dlouho nezůstal. Po zhruba týdnu jsem se začal vracet do starých kolejí – více ekzémů, více sebenenávisti. Ukázalo se, že to homeopatické zlato mne pouze trénovalo, nebo trénovalo mé emoční já, jak se uzdravit. V několika týdnech jsem byl zase na hromádce. Vrátil jsem k tomu homeopatovi a on mi řekl, že to budu muset brát zhruba jednou za měsíc, do té doby, než se mé emoce uzdraví. Za pár hodin se mi dostavila podobná reakce jako na poprvé – byl jsem zpět ve své staré síle, pozitivní a veselý.“
„Po návratu do států jsem v Medisonu našel klasického homeopata. Ten mne léčil několik let a skoro vždy doporučoval nabuzené zlato. Jednoho dne jsem se zeptal mého doktora homeopata, jestli existuje homeopatický systém pro farmaření, protože jsem si myslel, že by mohly existovat nějaké léčivé látky, které by mohly potlačit plevel a brouky a nebo uzdravovat zeminu. Ten doktor mi řekl o farmářích, kteří provozují radioniku, metodu pro manipulaci s energií.
„Po třech až čtyřech letech léčby se ve mne působení zlata začalo stabilizovat. I když jsem zrovna nebyl pod jeho přímými účinky, tak jsem se cítil pozitivnější a zdravější. Nebyl jsem úplně ve svém starém já, ale okolo tří čtvrtin již bylo uzdraveno. Zdálo se, že zlato už více práce udělat nemůže. Došel jsem k závěru, že budu muset dokončit léčení nějak jinak, ale konečně jsem se cítil dost silný na to, abych to dokázal sám.
„Několik let poté, co jsem znovu začal farmařit jsem se po konferenci Acres USA zúčastnil semináře o radionice. Radionika pracuje s myšlenkou, že spirituální „podpis“ nebo energetický otisk téměř libovolné látky je možno duplikovat a vysílat pomocí radionických nástrojů. Nějací lidé v tomto semináři chtěli, aby jim instruktor udělal radionické ohodnocení pro biodynamické přípravky. Tito lidé nechtěli podstupovat proces výroby, jejich míchání a aplikování. Instruktor je ale upozornil, že tyto přípravky není možno radionicky duplikovat, jejich účinku je možno dosáhnout pouze při dodržení postupů popsaných v knize lekcí Zemědělský kurz od Rudolfa Steinera. „Rudolf Steiner byl velký, velký muž“, řekl s vážností. „Jeho práci není možno duplikovat radionikou.“ Něco mne zaujalo na tom, jak tento muž vyslovil Steinerovo jméno, prostě jsem v tom okamžiku věděl, že bude součástí mé budoucnosti. A tak jsem se dostal k biodynamice.
„Pomohlo to vaší farmě tak dramaticky, jako jak říkáte, vám pomohlo to zlato?“, zeptal se mne Harold.
„Je to postupný proces“, odpověděl jsem. „Zemi dnes ovlivňují všechny ty šílené věci jako radar, rádiové vlny, chemický smog, toxický déšť, vysoké napětí a tak. Hlína se musí zbavit všech starých vlastností a nabýt nové. My aplikujeme rohový hnůj zhruba dvakrát na podzim a dvakrát na jaře, podobně jako ten trénink, který mi poskytovalo zlato. Během roku pak používáme různé další přípravky.
„Biodynamika jde mnohem dále za Hahnemanovu homeopatii. Zahrnuje nabuzování a práce s energiemi, ale je velmi otevřená, bere v úvahu nebe, Zemi, kytky, ptáky, sad. Červy. Zeleninu. Hnůj z dobytka. Zahrnuje vše, co může zdravá farma být a skládá vše harmonicky dohromady.“
„Zní to divoce, Harolde. Já ani nevím, jak o tom začít mluvit. Změnilo to můj způsob myšlení o světě, o farmaření, o všem. A já už musím jet kultivovat.“
Harold se postavil a protáhl. „Kdybyste dneska neprovozoval tuhle farmu, tak bych si myslel, že jste žvanil“ řekl, a hřejivě se usmál.
Vyhoupl jsem se na stařičkého Super A. Jeho ocelové sedadlo se zatřepalo, jak jsem si hrál s ovládacími pákami. Měl jsem rád tohohle Harolda, který ze mne nějak dostal hodinu z mého času na kultivaci. „Musíte někdy přijet a míchat s námi rohový hnůj.“, trápil jsem jej ještě, jak se traktor se záškuby probouzel k životu.
„To můžu udělat.“, odpověděl, „ale neočekávejte, že v to budu věřit.“
Zakřičel jsem na něj z traktoru, „Já jsem taky neočekával, že tenhle starý rezavý traktor by dnes ráno nastartoval, ale hádejte co se stalo…“